Tyran můžu být i já, zlato! - Prologue

29. října 2011 v 23:58 | Hikariis |  Tyran můžu být i já, zlato!
Takže, přidávám prolog. Ha, tu holku si asi neoblíbíte xD
Jinak mi brácha říká že holky rybáci nejsou, jsou jenom mořský panny a jak tak koukám v manze, asi to tak bude, ale to NEŘEŠIM XD




Nikdy jsem nebyla v téhle zatracený vesnici vítaná. Jednou mně prostě před sirotčinec moje drahá matinka, odhodila jako kus hadru a navštěvovala mně jednou za pět let. Tudíž jsem ji viděla jen třikrát a nikdy se nezdržela na víc jak hodinu. Nikdy mi neřekla, jak to že jsem jaká jsem. Jiná než ostatní děti. Jiná než ona. Jiná než celá vesnice. Nesnášela jsem ji, stejně jako svoje tělo. Už od tří let jsem si prohlížela v zrcadle své modré vlasy a pleť, podivné rýhy na krku, dlouhé prsty, oči co ve tmě září, špičatější zuby, které dorostly vždy když mi je někdo vyrazil…Klidně dorůstaly i osmkrát za den. Ne, nikdy mně nenapadlo, že jsem rybák. O tomhle se v kostele nemluvilo a do školy jsem nechodila. Počítat a tak jsem se učila sama.

Když mi bylo osm,přesně na den poprvé jsem ukradla knížku z knihovny. Nikdo ji samozřejmě nepostrádal, skoro nikdo tu neuměl číst. Jakmile jsem na to ale přišla, propadla jsem kouzlu těch pohádek co v ní byly napsány. Možná to ani nebyly pohádky, končily totiž obvykle špatně. Jednu z nich jsem ale obzvlášť milovala. Skončila vlastně dobře. Bylo to o pirátovi co našel lásku v princezně. Princezna v pirátovi také našla zalíbení, ale jejím rodičům se to nelíbilo.. A tak uspořádali krvavý hon na širém moři a když pronikli na loď Liberty (později jsem zjistila že překlad toho znamená Svoboda), shodili princeznu do moře, kde ji rozsápali žraloci. Pirátovi to vzalo chuť žít a nechal se probodnout. Pak tam byl doslov, že kdykoliv kolem toho místa proplouvaly lodě, slyšeli vřavu a bolestný jekot. A pak spatřili dva šťastné milence, daleko od jejich problémů,navždy spolu. A od té chvíle jsem četla jen tu knížku a ještě dneska, ji znám celou nazpaměť. Pak samozřejmě přišly další krádeže, lidem ve vesnici stále "ukradené". V některých geografických a mytologických knížkách jsem dokonce i našla zmínku, že takové místo existuje - ale bez těch milenců. Bylo to místo nepojmenované obrovské vodní války, kde se mrtví probouzeli když je vyrušili. A mně bylo jasné, že to místo musím najít. Říká se mu Dead Sounds. A nepředpokládala jsem, že to místo najdu ve West Blue, kde se ta vesnice mého utrpení nacházela. Pokud to místo někde je a mrtví se tam opravdu probouzejí, je to na Grand Line. A tak jsem začala cvičit a zlepšovat se, abych měla šanci se na Grand line dostat jako mariňák. Tehdy jsem vůbec neuvažovala o pirátství! Jako zbraň jsem si vybrala pistole. Byly lehké ale smrtící, ale musela jsem se zaměřit i na vodu. Postavila jsem si loďku a chtěla se naučit plavat. Nikdy jsem totiž do moře nesměla, tehdy jsem nechápala proč. Dnes už to vím. Skočila jsem do vody a jednou rukou jsem se přidržovala loďky. Samo že to podklouzlo a já skončila pod hladinou! Nejdřív jsem zpanikařila a snažila se zadržet dech. Ha, samozřejmě že v plicích už jsem nic neměla! Jenže… Přesto jsem dýchala a dokonce plavala i bez větších obtíží. Tak jsem konečně přišla na to, proč mám ty pravidelné řezy na krku. Jsou to žábry. Jeden z mých výstřelků. To mi bylo deset.
Krádeže knížek nerušeně pokračovaly až do mých dvanácti let, kdy už jsem se stala nejsilnější osobou ve vesnici. Ovšem jednou to prasknout muselo a učedník kněze mně obvinil z dlouhodobých krádeží, nutno říct že měl pravdu. A tak jsem se musela upsat k pracím v kostele. Zabít je! Musela jsem pomáhat v celé vesnici a zameškala tak týden usilovného tréninku a stavby mé lodi. Ale i na tu v ten samý týden nakonec přišli a zapálili mi několik let práce.
Třináctiny byly asi nejlepší - to jsem propadla kouzlu psaní. Knihy jsem na chvíli zastavila a začala psát. Do roka jsem psala dvanáct vět za tři sekundy. Podle ostatních píšu úžasně a měla bych něco vydat (ti ostatní je jen Gnaddy). Ale co? A přišla jsem na to. Příběhy lidí - těch největších s obrovskými sny… Den před čtrnáctinami mně načapali jak jdu do vody. Průšvih.

Pak přišly mé patnáctiny, které byly vrcholem sledování celé vesnice, abych znovu nemohla do vody. Nože a pistole, mi raději nechali. Stále ještě neprokázali mou vinu v krádeží knih - kradla jsem dál jako by se nic nestalo a to je mátlo. A když mi bylo šestnáct… viděla jsem je. Ty piráty. Nebyla to nijak velká extra třída, mariňáci je dostihli asi kilometr od břehu, takže… jsem to viděla s celou vesnicí z první ruky… A tady, začal můj příběh.
--

Ti piráti, které Cuki zahlédla byli jen návnada. Ti praví, jak měla brzy šanci poznat, se blížili ze severní části ostrova aby na vesnici, zaútočili zezadu. Vedl je kapitán Mosby. Celou posádku tvořilo třináct lidí a tři rybáci. Za to jak jich bylo málo byli silní za celou flotilu mariňáků s několika jejich admirály.
Cuki ale brzy pohled na mariňáky omrzel a tak se přesunula, za doprovodu vlezlých očí vesničanů do chatičky,do které jí přesunuly ze sirotčince před měsícem, "jako dárek". Gnaddy byla proti - pro Cuki to byla bohyně, jediný člověk který se při rozhovoru s ní, díval na ni a ne na všechno kolo. Ale ani ona nezabránila Cukiinymu přemístění.
Když ale vešla do chaloupky, kterou si čerstvě zařídila, čekalo jí tam mírné překvapení. Mírné proto, že byla zvyklá že jí lidi chodili do bytu a kontrolovali to tam. Ale tohohle muže v životě neviděla. Byl tak třicetiletý, minimálně mu už bylo devětadvacet, měl černé vlasy a červený plášť. A držel v rukou, její zbraň! "CO?!" vyprskla.
Muž se na ní podíval jediným okem co měl (druhé bylo slepé) a změřil si ji od hlavy až k patě.

---
"Ale! Moegi, tebe bych tu nečekal, mělas čekat na lodi!" Zazubil se na mně a znovu potěžkal pistoli, můj nejlepší kousek. "Zvláštní, tady musí bydlet nějaký mariňák... …" Znovu se na mně zaměřil a já se mračila čím dál víc a víc. "Budoucí. Dovolíte?" Přešla jsem k němu a vytrhla mu svou pistoli z ruky. "Tohle je moje a vy jste mi bez povolení vlezl do mého bytu - VEN!" ukázala jsem na dveře a čekala, že vypadne. Omyl. Ohnul mi ruku tak že jsem spadla na kolena a doufala, že mi to rameno nezlomil. "Vida, ty nemáš tetování. Ty nejsi Moegi… A no vida, ty ani nejsi plnohodnotný rybák!" Prskla jsem. Co tím myslel - rybák? Okamžitě se mi vybavil příběh z mé první knížky. Polkla jsem. Příběh o člověku, který se narodil rybě. Pak jsem si vybavila další knížku. Nikdy mně nenapadlo, mně s tím spojovat, bylo to něco mimo mě… Něco jako když si přečtete přídavnou látku do fyziky, za chvilku to pustíte z hlavy, jde to někam mimo vás. Nespojujete s tím sebe nebo okolní svět. Prudce jsem se překulila na záda a pána kopla do citlivého místa… "Au!" Zaúpí a padne na kolena, jako před chvílí já. Vstanu a rychle nahmatám nejbližší pistoli, kterou muži strčím do pusy. "Tak a teď, mi to hezky rychle vysvětlíte." Řekla jsem, malinko zadýchaná. Jenže v tu chvíli jsem uslyšela hlasy. Cizí. Sakra rychle mi došlo, že ti piráti tam byla jedna velká habaďůra. Tou nepozorností jsem ale ztratila cenné vteřiny a vzápětí jsem ležela na zemi, tu samou pistoli u oka. Nabil ji. "Seiji, Moran." promluvil klidným hlasem. O pět vteřin později vešli dovnitř dva lidé. Žena a muž, stejně vysocí a strašně si podobní. "Moegi, měla si zůstat na lodi!" Ozval se muž. Žena si ale jen odfrkla - nejspíš poznala, že ať už je ta Moegi kdokoli, já to nejsem. "Správně Moran, není to Moegi. Otázka ale je, kdo že to je…"


(Daleká budoucnost... Ugh.... mělo tam být jen padesát tisíc, ale míň než tohle mi ten program nedovolil....GRRR!! Jinak, je to hrůza hrůzoucí, co?)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama